Pasar - trh

MARKÉTA
Mar 10, 2016
3 min read

Hlavní město ostrova je Denpasar což v překladu znamená: den – doupě, pasar - trh.

Po cestě do práce pravidelně míjíme ten největší a nejvyhlášenější trh ve městě. Vydaly jsme se tam porozhlédnout a nakoupit pár předmětů, které chceme poslat domů. Místní jsou docela zruční umělci a vytvářejí spoustu velmi zajímavých předmětů.

Cestu na trh jsme zvládly s přehledem, jelikož ji perfektně známe a absolvujeme skoro každý den. Vjely jsme hlavní bránou, ale až na místě jsme pochopily o jak velké tržiště se jedná. Všichni okolo si odváželi velký nákup a k tomu slepice a kohouty zaháknuté na motorkách a my pomalu projížděly a hledaly místo k zaparkování. Úspěšně nám jeden místní chlapec pomohl "zapadnout" skůtr mezi ostatní v řadě zaháknuté mezi sebe. Opustily jsme bezpečí motorky a vydaly se obhlédnout okolí.

Všudypřítomný smrad neznačil nic dobrého. Na ulici se prodávalo maso, ryby, ovoce a zelenina. Na hygienu se moc nedbá, stánečky jsou provizorní, zakryté plachtami a okolní budovy nejspíše zahalil před pár lety požár a tak část zeje prázdnotou, postupně chátrá a zahalují je černé saze. Moc jsme se raději nerozhlížely. Rychle jsme šly dál, aby jsme neviděly, co vidět nechceme a přály jsme si, aby jsme na nohou měly aspoň gumáky.

V patře jednoho betonového skeletu bylo batikované oblečení všeho druhu a ne dobré kvality. Ihned se nás ujala nesympatická trhovkyně, neustále pokřikující good prise, cheap prise! Myslím že to patří k jejich oblíbeným frázím. Po chvilce ji máme plné zuby a ne a ne se ji střepat!

Pořád brala do rukou každou věc na kterou jsme se podívaly a snažila se nás přesvědčit, že tohle to nutně musíme mít!

Druhé patro patřilo prodeji kovových výrobků a v posledním pak byly dřevěné a keramické předměty. V posledním patře jsme nepříjemnou prodejkyni asi přestaly zajímat, jelikož jsme si nic doposud nekoupily a tak naštěstí zmizela a my jsme si v poklidu mohly prohlédnou vše o co jsme měly zájem.

Zboží se ve všech stáncích docela opakovalo, ale sem tam jsme našly pár zajímavých kousků, za které jsme byly ochotny utratit peníze. Jestli však cena odpovídala prodejní ceně nebo turistické přirážce jsme nezjistily. Ve chvíli, kdy jsme se vracely ke skůtru už bylo místo k zaparkování kdekoliv. Během nákupu jsme potkali jeden pár turistů.

Jelikož se blíží Nyepi – den ticha (nikdo nesmí chodit na ulici a vše je zavřené) bylo třeba si pořídit zásoby do lednice na celý den. V potravinách bylo přesně tolik lidí jako u nás před vánocemi, kdy všichni vědí že bude obchod jeden den zavřený. Nepochopily jsme systém vozíků. Můžete si zapůjčit nákupní vozík pro větší komfort nakupování, ale nemáte šanci se s ním uvnitř vůbec pohybovat. I s košíkem v ruce to bylo velmi obtížné prorvat se mezi zbožím a množstvím lidí. Hlavně, když naskládáte ze začátku dovnitř pár kousků ovoce, po pár minutách se vám to pěkně pronese. Nakonec jsme to ale zvládly, prorvaly jsme se k pokladně, kde bylo sice složitější se dostat, ale za to tam bylo jen pár lidí před námi. Říkaly jsme si, že tohle je na celém světě všude asi stejné . . . pobláznění lidé vyprazďnují regály, jako by hrozila válka!