"NIKOMU NEVĚŘ" učila mě maminka a Balijcům už vůbec NE vzkazuji já!!!

Dnešní den začal jako obvykle malou ranní rozcvičkou a s vidinou dlouhého dne pokračoval lahodnou ovesnou kaší s jablky, sušenými brusinkami a kokosovým mlékem. Je to mňamka, taky si dopřejte tuhle dobrotu.

---

Během poslední návštěvy jógy jsem byla pozvána na svatbu jednoho z lektorů studia, malým recepčním, nejspíše vyslaným z malé vesničky do velkoměsta za výdělkem. Zdálo se mi to jako lákavá nabídka zúčastnit se takové události a souhlasila jsem, ale hned jsem argumentovala, že nemám tradiční slavnostní oblečení. To prý nevadí. Na tržnici v SUKAWATI něco koupíme bylo mi zodpovězeno. Svatba je poblíž a to je asi hodina cesty. No neberte to :D

Takže ráno zvažuji co na sebe a říkám si, že když budu slušně oblečená se zakrytými koleny, tak snad nebudu donucena si krajkovou halenku a batikovanou sukni koupit. Ze skříně beru bílou košili s dlouhým rukávem a dlouhou černou sukni. Přiměřeně upravuji vlasy, stejně to tady nemá moc cenu. Úpravy završuji rtěnkou a jedu na domluvený sraz na 11 hodin do studia. Po cestě se stavuji pro cappuccino do kelímku a doufám že budu mít čas si jej před cestou vypít. Dojíždím před studio a nikde nikdo. Usrkávám horké kafe a začínám se potit. Chvilku po 11té přijíždí recepční s úsměvem na tváři a se slovy sorry. Já se jen usmívám, je tady běžné, že nikdo přesně smluvený čas nedodržuje. Otevírá bránu a říká mi lámavou angličtinou, že se jede až za hodinu autem s ostatním kolektivem. Souhlasím, pak náhle že oni vlastně jedou ještě na Batur lake. To se mi moc absolvovat nechce. Říkám že pojedu na motorce. Po dlouhých spekulacích a snažení se dorozumět, vyjíždíme sami na motorce. Joo cesta jedna hodina jízdy. Sukawatti není daleko a pak najdeme ten templík, obřad nemůže trvat dlouho a pojedeme zpátky.

Tohle byla moje představa, avšak poněkud mylná. Již za městečkem těsně před Ubudem zastavujeme a pan recepční Mangjaya se ptá, zřejmě na odbočku.? Po cestě zastavujeme ještě asi 10X. Já se jen usmívám a jsem zvědavá, jak to tam všechno bude vypadat. Tahám sebou foťák tak ať to stojí za to a můžu se se zážitky podělit! Poslední kilometry před cílem začíná pršet, takže jsem ne jen že celá zmačkaná, ale i kompletně mokrá, než zastavujeme a oblékáme si pršipláště.

Nakonec po 2,5 hodinách dojíždíme do malinké vesničky před dům rodiny ženicha. Všichni nás vřele vítají a nevěsta mě bere za ruku, že se musím jít převléct a půjčuje mi halenku. Nelze odporovat, tak slušně poslouchám. Když se vrátíme zpět, koukám kolem sebe a něco je špatně. Postupně mi dochází, že svatba už musela proběhnout. Přátelé z jogy jsou již na místě a vtipkují na účet recepčního, že jel tak dlouho a nemohl to najít. Tak se ptám lidí o co tady vlastně jde, kdy je obřad a jestli tohle je čas na gratulace a dary od přátel. Utvrzují mě v mém tušení. Svatební ceremonie byla již ráno.

Dostáváme malé krekry, sušenku, oříšky a k tomu tradiční čaj s dávkou cukru. Tedy moje první pití po cappucinu. Všichni se mile baví, usmívají a pomalu přestává pršet. Skupinka z jogy se už zvedá, odcházejí a že jedou zpět. Ptám se jich jestli pokračují na Batur a oni že ne, ani to nebylo v plánu. No 1 +1 jsou 2 a tak mi všechno začíná docházet.

Děláme si aspoň s nevěstou a ženichem společné foto i se skupinkou přátel z jogy. Aspoň na něco se ten foťák využije, když jel takovou vzdálenost a musela jsem ho držet. Naštěstí také po chvíli odjíždíme směrem Denpasar. Jsem ujišťována, že tentokrát cestu najdeme bez problému a jestli ještě nepojedeme na ten Batur.?

Další hodiny cesty na motorce???

Ani náhodou!

V hlavě jsem se vyrovnala akorát se vzdáleností na vilu, více už nezvládnu!. Striktně odmítám! Po cestě zastavujeme u nějaké vegetarianské restaurace, naštěstí mají zavřeno. Už se vidím na vile s litrem vody, plechovkou piva a kusem žvance na stole.

Jsem naprosto přesvědčena že tohle celé byla bouda. Naštěstí dotyčnému vítr nefoukal do plachet ba naopak. Přesto se jistá pozitiva na tomto dlouhém výletu dají najít. Dostali jsme se do takových koutů Bali, kde ještě ženy chodí nahoře nahé, děti jezdí na kole a hrají si na ulici. Pánové si zde porovnávají vesele během dne kouhouty, běloch je ještě velká atrakce a všude kolem jsou překrásná rýžová pole a farmy s kuřaty. Nakonec to vlastně za to stálo!

---

P.S.: ovesná kaše mě zasytila na celý den, že večer jsem ani nepadala hlady a Česká Plzeň vše napravila, aneb hlad je převlečená žízeň!

P.P.S.: Už jste někdy viděli chlapa s dlouhými nehty asi 50 cm na jedné ruce? Já ano a je to hodně divné až nechutné.

P.P.P.S.: Disciplína je klíčem k úspěchu - to je moto škol na Bali . . .