Průzkum Indonésie cestou za ostrovy
Indonésie se skládá z mnoha ostrůvků a jistě každý z nich stojí za navštívení. Naše cesta vede na ostrov Flores, který je oblíbenou turistickou destinací pro výlety po moři, šnorchlování a za komodskými ještěry. Po prostudování průvodce a internetu, došlo k výběru ještě i vnitrozemí ostrova. Nacházejí se zde mohutné vulkanické vrcholky s třemi rozdílně zbarvenými jezery. Toto místo, jako většina indonéských sopek, se navštěvuje hlavně brzy ráno za rozbřesku k pozorování východu slunce.
Cesta letadlem do města Ende, které se nachází přibližně uprostřed ostrova Flores, trvá necelou hodinku a půl. Letiště je malé a z letadla vystupujeme přímo na přistávací dráze, po níž pochodujeme v zástupu do příletové haly, která je jen jednou místností s pojízdným pásem kufry. Jelikož máme sebou jen carry on zavazadlo, tedy každý svůj plně nabalený batůžek, postupujeme ven a po krátkém smlouvání sedíme v autě a jedeme do městečka Moni ve vnitrozemí ostrova, které je startovacím bodem za výpravou na vrcholek.
Po dlouhém dvouhodinovém čekání v půli cesty, kde opravují silnice, se dostáváme do cíle za soumraku. Hledáme vhodné ubytování, ale vše vypadá poněkud stejně. Pokojík s palandou, sprcha pokud máme štěstí s teplou vodou, toaleta a umyvadlo. Vše za cenu skoro jako na Václaváku, ale s kvalitou o několik tříd níže. Jeden z těch jednoduchých pokojíků si vybíráme a jdeme hladoví na večeři. Pan majitel je velmi milý a pomáhá nám zorganizovat výlet a dopravu na další den. Zaháníme hlad a chlad teplým čajem a zeleninovou polévkou a poté hurá na kutě. Ráno brzy vstávání.
Budíček na 4 hodiny ráno. Řidič i se snídaňovým balíčkem nás čeká na cestě. Je oblečený, jako my když venku nastane zima. Po hodinové cestě kopcovitým terénem se vydáváme ze záchytného parkoviště vzhůru za svitu měsíce. Po krátkém stoupání dovršíme vrchol Kelimutu s vyhlídkou na všechny tři jezera a s dohledem na moře. Ještě je příliš časně, ale vyhlídka se už plní a v dálce na východní straně je vidět ohromná červená záře. Všichni nastavují foťáky a kamery a vyčkávají na velkolepý příchod sluníčka. To s postupným stoupáním vytváří neuvěřitelnou světelnou podívanou. Fotoaparáty cvakají a na obloze se objevuje nyní velmi oblíbená a snadno dostupná technologická vychytávka dron. Zvuk vrtulek je docela rušivý element a omezuje kompozici fotografií. Odebíráme se nazpět. Budíme řidiče a cestou dolů zastavujeme na okrajích silnice, kde lovíme krásné památeční záběry. Rozprostírá se před námi výhled na nádherná malinká rýžová pole. Poslední zastávkou jsou takzvané hot springs. Představa teplých pramenů v nás vyvozuje teplé koupací bazénky. Plavky i ručník máme s sebou, jen ta přístupová cesta je nějaká divná. Po hranicích rýžových polí sestupujeme terasami dolů, několikrát se ještě otáčím a ujišťuji se o správném směru cesty. Dole se už spokojeně koupou a drhnou drobní lidé s chybějícími zuby. To na koupání pro nás moc nevypadá. Jdeme pomalu po hrázích. Mě se ale naneštěstí zaboří noha do hlubokého bláta. Leknutím heknu a všichni ve vodě reagují politováníhodným oooooch. Zouvám zablácené tenisky a po lýtka vcházím do teplého 100% přírodního bazénku fungujícího jako pračka a umyvadlo dohromady. Probíhá tady očista těla, drhnutí zubů kartáčkem a praní špinavého prádla. Voda neustále přitéká a proto je jezírko průzračně čisté. Pán z vody mi podává kartáč a mýdlo, aby jsem si, teď už hnědé, tenisky vydrhla. Po chvilce snažení jsou boty opět zářivě modré a vypadají jako nové. Přicházejí další průzkumníci a ptají se mě jestli tady žiji … nejspíše zapadám do místního koloritu života.
Cestou na zpět do městečka Ende, odkud nám letí ranní spoj do Labuan Bajo se stavujeme v tradiční vesničce. Historie tady nesahá daleko. Dřevěné domky jim před pár lety shořely a tak místo nich teď stojí nové. Ve skanzenu popíjíme cibetkovou kávu a dozvídáme se více o životě na tomto místě.
Ve městě Ende nasazujeme batohy na záda a vydáváme se hledat nocleh. Lidé zde jsou nesmírně zvědaví. Každý druhý nás zdraví a ptá se kam jdeme. Koukáme do prvního hotelu. Pokoj nemá okno a divně to tady zapáchá. Okamžitě odmítáme a odcházíme. S postupným loudáním se po městě s několika kilovým zavazadlem na zádech propadáme lehce bezmoci. Co budeme dělat? Žádné přijatelné ubytování jsme nenašli. Poslední variantou je hotel na opačné straně od letiště kousek od pláže. Pokoj s výhledem do neobhospodařovaného vnitrobloku. Bez umyvadla a teplé vody. No nejspíše si už nemůžeme vybírat. Platíme pokoj a jdeme ven. Na pláži s mými základy Indonéštiny objednávám večeři a pivo. Vychutnáváme si západ slunce za kopcovité panorama s barevnými odstíny jako na plátně. Večer uleháme a je nám jasné, že tahle postel není jedna z nejpohodlnějších.
P.S.: Ráno po nás ještě při odchodu z pokoje stále zůstává vytlačený důlek v matraci …
